Natla – Keele rivers – výprava ve stylu voyageurs č. 4
Zhruba před stopadesáti lety brázdili americký kontinent voyageurs - dobrodruhové ve službách anglických a francouzských obchodních společností a hledali vhodné místa pro nákup a výměnný obchod s cennými kožešinami, jednou z nejvýhodnějších komodit té doby.
V jejich stopách potom pádlovali mladí muži na tří až osmi-kanoích s nákladem těchto kůží, přes jezera a řeky, proti proudu, přes horské stezky a peřejemi dolů. Podnikali neuvěřitelné cesty od vod Atlantiku do povodí Pacifiku a přepravovali šílené náklady panenskou divočinou. Říkali tomu práce nebo cesta, vzdálenosti měřili na fajfky tabáku neboli pipes, vlastní výbavu a jídlo minimalizovali ve prospěch nákladu, který vezli. Ačkoliv i na tehdejší dobu to byla výjimečně tvrdá dřina, myslím, že si to užívali způsobem, který tehdy nešlo nikomu z „kamenných domů“ vysvětlit.
Poté co jsme zkusili podobný způsob cestování, vím, že je to nádherný zážitek, ale všichni komu jej popisuji si ťukají prstem na čelo.
Na Yukonu i na Aljašce a v Severní BC jsme toho už sjeli poměrně dost (na cizince). Když jsme před šesti lety poprvé balili na velkou přenášku, neboli portage, na Mountain river, měli jsme z toho veliký respekt. Krajinou, kterou člověk ještě důkladně nepošlapal je velmi těžké putovat pěšky. Divoce rostoucí severský les je postupný jen ztěžka. Vegetace se brání zuby nehty a rychlost pochodu jsme zde odhadovali na cca 2 km/hod bez nákladu. Jít to samé s kanoí a jídlem na čtyři týdny nám přišlo zpočátku nemožné. Po první úspěšné výpravě na Mountain river jsme pochopili krásu podobných podniků a přidali v oblasti Mackenzie Mountains v podobném stylu ještě Hess river a na Aljašce Talkeetnu. Další volbou byla řeka Natla a s ní i řeka Keele.
Po druhé světové válce vybudovaná Cannol Road nám opět pomohla dostat se do McMillan Passu, na samé rozvodí a hranici Yukonského a Severozápadních Teritorií. Je to zajímavé pozorovat starou zanikající cestu kolem už zaniklého ropovodu (těžená ropa se dnes přepravuje lodí po řece Mackenzie). Zvlášť v době kdy se nové roury na olej staví na celém světě jako o závod. Podobně budou vypadat ve vzdálené nebo blízké době všechny ropovody a cesty, jen co příroda zase převezme kontrolu nad lidskými stavbami, projektovanými „na věky“.
Naše portáž se shoduje do jisté míry s cestou na South Nahanni, po které již minimálně dvě výpravy před námi prošly a pochlubily se s tím. Jen to máme ještě asi o třetinu dál, výš a přes hory. Máme v podstatě dvě možnosti – proti proudu Ross River cca 50 km a pak přelézt rozvodí, nebo se vydat výše, kousek po proudu South McMillan River a odtud proti proudu bezejmenného potoka zkratkou zase do Ross River. Protože jsme moderní lidé, co mají na dovolenou jen čtyři týdny, volíme cestu kratší. Cesta se ukázala být i krutší. Jedno odpoledne po proudu McMillanu bylo pohodlné, řeka tu má několik zajímavých pasáží technické divoké vody, v tomto stavu tak akorát na hranici pro naše naložené kanoe. Řeka McMillan má zpočátku silně železitou vodu, jako bychom pádlovali po kyselce.
Druhý den se vydáváme pak se vydáváme proti proudu potoka, který vypadá asi jako tatranská Belá okolo Podbanského za velmi slušné jarní vody. Tento způsob portáže (i když v okolním terénu jediný možný) je příšerně vysilující. Boty v atomkeckách do půlky stehen jsem měl suché skoro celý den, ale navečer jsem byl ve vodě dvakrát až po krk a ani mi to už nevadilo. Sklon řeky se postupně zvětšuje, rychlost proudu a taky hloubka vody v tůních plných kluzkých kamenů. Ten den jsme vytáhli naložené kanoe jen asi 4 kilometry proti proudu a večer u ohně (za vytrvalého deště) už nikdo moc nemluvil.
Třetí a čtvrtý den střídavě koníčkujeme kanoe a neseme je sbalené lesem, který před několika lety shořel. Jezera překonáváme pádlováním a některé kamenité stupně přenášíme nadvakrát bez balení kanoí. Střídání pochodu, koníčkování a nesení kanoí je dosti vysilující. Brání to tělu přizpůsobit se těžkému nákladu a navíc tahání kanoí na laně zdaleka není tak odpočinkové jak by se člověku zdálo. Stejně jako přenášení nákladu po menších částech vytváří iluzi, že člověk šetří síly, ale několik cest tam a zpět cestou necestou je nakonec mnohem více unavující než mít půlmetráku na zádech a jít najednou. Podle mapy krátká přenáška na Ross River má celkem tři jezera s několikakilometrovými úseky stojaté vody, na kterou se cestou k němu náramně těšíme.
Pátý den se dostáváme konečně na pramenné jezero potoka, který jsme nazvali Vydří. Jezero Portrait Lake je dlouhé několik kilometrů a je leží v sedle, odkud to má voda na obě strany s kopce. Poměrně zvláštní. Okolo jsou nádherné hory, je pěkné počasí a my jsme šťastní, že můžeme pádlovat přes jezero namísto tahání nákladu proti proudu. Odpoledne snášíme dolů do údolí Ross River a upadneme do hustého křoví, kde bojujeme o každý metr, zde yard. Smrčí nám to nedává zadarmo. Vzdušnou čarou jen asi 4 km se protáhnou na více než tři hodiny. Za tímto vysilujícím dnem nám dělá příroda zvláštní tečku – asi pět set metrů dlouhý močál, kde nelze zastavit a složit svůj padesátikilový náklad, lze jen čvachtat v gumácích dál až k malé vyvýšenině, kde se utáboříme. Nejeden z nás se bál, že až padne, že už se nezvedne. Tato epizoda oddělí od naší výpravy kamaráda Boba a jeho ženu Terezu, kteří se sbalili moc „na těžko“ a vrací se po Ross River zpět k silnici přebalit.
Výbava na naší výpravě je už několikrát prověřená, každý nese svůj batoh (dry bag) a buďto kanoi nebo jídlo. Obojí váží dosti podobně, jsme sbaleni na tři a půl týdne. Dry bagy mají speciální pevnou konstrukci, kterou jsme vyvinuli pro tento účel s firmou Bret Kayaks, pak hliníkovou kostru, aby nám další batoh či kanoe pěkně držel balanc. Na sebe vodácké věci, pevné boty a na ně spodní díl IPCHO neboli atombordel. Zbývá lidská síla a pádlo na udržení rovnováhy. Pochod s 50 kg na zádech a ve volném terénu, kde se člověk místy boří po kolena do mechu nebo padá přes vývraty, je dosti pomalý. První hledá cestu (nejlíp stezky zvěře), ostatní se za ním snaží nezlámat si nohy. Kdo toho začne mít dost, hlásí pauzu, slovo, které ostatní rádi slyší. Další konverzace se omezuje na „bacha díra“, „doprdele“, „zatracený vrby“, „kdy bude oběd“ apod.
Zkoušeli jsme různé varianty pochodu, včetně nošení nákladu na 2x, táhnutí v kanoi, a jiné, ale nejrychlejší se ukázalo vzít si vše na záda a jít hezky pomalu a pořád.
Proviant na této výpravě máme letos vylepšený o freeze-dried food neboli lyofilizované potraviny, ale ukazuje se že porce nestačí tomu, co naše těla potřebují a tak rádi doplňujeme náš jídelníček o dary přírody, houby, ryby a lesní plody, kterých je kolem celkem dost. Zkušenosti z předchozích výprav nám pomáhají obohatit jídelníček čerstvým chlebem a dalšími kulinářskými zázraky, takže nedostatkem moc netrpíme.
Šestý den táhneme náklad proti proudu Ross River a až na pár míst to jde velmi dobře. Řeka je široká a mělká a má dosti pohodlných štěrkových břehů, kde je koníčkování pohodlnou procházkou. Odpočati a plni elánu se chystáme na poslední přenášku přes hory. Podobnou cestou se lze dostat i na South Nahanni, která odtud teče na jih. My půjdeme proti proudu jejích zdrojnic až do hor, kde poteče naše řeka Natla už východním směrem.
Sedmý a osmý den jsou zase těžké. Jdeme neskutečně kompaktním vrbovým porostem a místy šplháme po sutích a svazích a cesty zvěře se nám vyhýbají nebo jdou jinam. Překračujeme přítoky South Nahanni a tlačíme se do svahu hor, ve snaze vyhnout se hustým zakrslým vrbám, které se jak na potvoru táhnou v širokých pruzích až k sutím po kterých zase nemůžeme jít my. Až v závěru nás losí pěšina vede celkem bezpečně kolem potoka a pak vzhůru nad hranici lesa, kde si konečně oddechneme a po chvíli přejdeme hřeben hor konečně do povodí naší řeky Natly. Posledních několik kilometrů je procházkových, protože jdeme nad hranicí lesa. V těchto horách určitě již hodně dlouho lidská noha nešlapala. Večer si libujeme krásné výhledy. Má to jen jednu chybu, že kolem není skoro žádné dřevo na oheň.
Na východní straně hor je vegetace řidší a tak celkem v pohodě scházíme k místu, kde můžeme konečně svůj náklad svěřit vodě. Horní tok řeky Natla je hned od začátku celkem vydatný a mírný a vzhledem k nadmořské výšce v jaké se pohybujeme není kolem ani památky po smrkovém porostu a širokou kotlinu pokrývají vrby a zakrslé břízy. Celkem překvapivě je kolem dosti málo zvěře, vždyť - nebo snad právě proto údolí řeky Natla nebylo nikdy obydleno domorodým obyvatelstvem. Po prvních dvou dnech potkáme jen párek losů a všudypřítomné bobry.
Pramenné toky řeky Natla se všechny potkají ve velké ledovcové kotlině a velkém jezeře O´Grady Lake, odkud teče řeka už pěkně zakrojená do reliefu jako pořádný severský tok. Těsně před jezerem nám nad hlavou zakrouží vrtulník a k naší výpravě se opět přidává kanadská část – Bob s Terezou. Kromě novinek ze světa, které nikoho moc nezajímají, vezou taky něco čerstvého k jídlu, což zajímá zase všechny členy naší party. V řece se objevují první lipani, takže večer se nám naše povadlá bříška zase pěkně zakulatí.
Horní tok řeky Natla je popisován jako WW 3-4 v pěkném břidlicovém kaňonu. Řeka tu v tmavém podloží je nádherně čistá a spolu s barvami podzimu – žlutými listy osiky a nezaměnitelnou modrou oblohou severu vytváří nezapomenutelné scenérie. S obtížností toku to tak slavné není, kanoe Yukon si i s nákladem bez potíží poradily s každou peřejí na řece. Obtížnost řeky při podobných sjezdech bývá limitní už při obtížnostech, které doma považujeme za sjízdné pro většinu vodácké populace. Důvodem je zejména odlehlost terénu a v podstatě nedostupnost pomoci zvenčí při případné nehodě. Dalšími faktory bývá i výbava, která je vždy kompromisem mezi turistickým sjezdem a oblečením na divokou vodu (v neoprenu by nikdo měsíc asi nevydržel) a fakt, že vzhledem k překonávaným vzdálenostem není možné prohlížet a zajišťovat každou peřej na řece. V neposlední řadě i to, že si s sebou zpravidla vezeme náklad nutný pro přežití v divočině a ztráta jakékoliv části bagáže by mohla znamenat obtížně řešitelnou situaci.
Při minulých sjezdech, jsme byli nuceni řešit obtížnost řeky mnohem seriozněji, zejména na řece Talkeetna na Aljašce, kde jsme vždy ze dvou kanoí Yukon vyrobili poměrně rychle katamaran, který měl výborné vlastnosti a byl skvěle ovladatelný i jen z jednoho místa na kormidle na kterékoliv kanoi – viz foto (kaňon WW4 v délce přes 20 km to vyžadoval).
Současně s prohloubením řeky Natla přibývá ryb a spolu s hřiby tak dokáží proměnit naše večery v kulinářské záležitosti. Času i dřeva je dost a tak pečeme, vaříme, smažíme a grilujeme. Řeka patří do povodí Mackenzie, která nemá tah lososů, ale je tu dosti Lipanů Severských ve slušné velikosti, Síhů a velkých Bull Troutů, kteří ze všeho nejvíce připomínají naše Hlavatky Poddunajské. Ačkoliv lze řeky Natla a Keele nalézt ve vodácké kilometráži, až na opuštěný lovecký kemp na O´Grady Lake a na spodní Keele jsme nespatřili stopy po táboření jiných vodáků.
Poloha řeky daleko na severu a její nadmořská výška spolu s poměrně suchým klimatem nedávají vegetaci mnoho šancí se rozvinout a zhoustnout a tak skoro až do vjezdu do údolí řeky Mackenzie je možno nalézt dostatek míst pro výlety na nedaleké kopce. Vyměnit naši perspektivu žabí za ptačí bývá pokaždé nezapomenutelný zážitek a tak jak to jenom jde vyrážíme na krátké i delší výlety. Meandry divoké řeky, daleké rozhledy po okolních nádherných horách a hlavně absence jakýchkoliv jizev na krajině způsobených člověkem způsobují, že zůstáváme dlouhé okamžiky na kopcích a snažíme se vtisknout si do paměti ty povznášející momenty.
Po soutoku s řekou Keele se tok řeky řeky rozšíří, z Natly se stane Keele river. Peřeje jsou nyní přehlednější a snazší. Do vody se dostává spolu s tokem Keele množství síranů železa, což má za následek mírně zakalenou vodu. To by ani tak nevadilo, jako fakt, že rybám to zjevně moc nesedí a je jich v řece najednou méně, i když k večeři se vždycky nějaká najde. Okolní hory ztrácejí na výšce a my už kalkulujeme dny do konce naší výpravy. Projedeme dva lovecké kempy s množstvím ledabyle poházených trofejí a také jeden opuštěný kemp po geologickém průzkumu, do kterého se nejdeme ani podívat. Celé rozvodí Yukonu a Mackenzie podél Mackenzie, Ogilvie a Wernecke Mountains jsou slibné lokality s ložisky vzácných kovů i diamantů, což nevěstí pro okolní krajinu nic dobrého. Přejeme si snad i s ní, aby zůstala co nejdéle divokou a nedostupnou.
Jak se dostáváme do údolí Mackenzie, obzor se rozšiřuje a pomalu se ztrácejí nádherné skalnaté hory, kterými jsme až do teď projížděli. Je už skoro půlka září a to znamená kromě ranních mrazíků i pořádnou tmu a když se vyjasní i polární záře. Sedíme u ohně, když začne to nádherné divadlo, nejprve sérií paprsků na severu oblohy, které se míchá s dohasínajícím dnem na severozápadě. Pak z východu na západ začne přebíhat a tančit gigantický plamen zelenavé barvy, který mění tvar i jas každým okamžikem. Pohasíná a zase se objevuje v plné síle, ozařuje obrysy vzdálených hor na obzoru, odráží se v řece a spolu s barvou táborového ohně vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Romantiku známou jen těm, kdo putují severem po svých a nad hlavou mají noční oblohu. Na závěr se gigantický paprsek světla obtočí kolem celé oblohy i nás a vytvoří veliký rybářský háček na nějž uloví nás osm zpustlých romantiků patrně už napořád. Tato chvíle nepůjde už nikdy zapomenout a bude chtít, aby jsme ji zažívali opakovaně. Stanou se z nás závisláci na Severu.
Na konci čtvrtého týdne naší výpravy připlouváme do řeky Mackenzie. Je to veletok na kterém jsme už byli v minulosti, široký dva až tři kilometry v mohutné říční nivě. Kempujeme pod smutnými zbytky kdysi patrně útulné indiánské usedlosti. Druhý den ráno pro nás přilétá hydroplán a nadvakrát se přesunujeme na Ross River, odkud už dopádlujeme zpět k North Cannol Road a našemu busu.
Tato výprava byla z hlediska portáže asi nejnamáhavější a nejvíce „na hraně“ z těch co jsme dosud podnikli. Kvůli přesunu letadlem zpět nebyla ani příliš laciná. Ale všichni kdo si podobný způsob cestování v divoké přírodě vyzkoušeli vědí, že přijet někam autem a zasloužit si řeku svými silami je obrovský rozdíl. Severská příroda je tvrdá a nedává nic zadarmo a zároveň nesmírně štědrá na krásné zážitky a lahodné a čisté zdroje potravy. Prostor pro podobné putování se v současném světě šíleně rychle scvrkává a my ještě máme to štěstí, že jsme si kousek svobodného světa mohli prožít.