Z karelských dobrodružství (z deníku fenky Rafiky):
To vám tedy povím, jedno z mých nejúžasnějších psích dobrodružství byla expedice na řeku Ňuchču. Nejdřív jsme jeli vlakem, kde mě všichni krmili vybraným salámem. V Brestu mě sice ukradli železniční dělníci, ale moji pánové Honza a Petra mě zase rádi koupili za 10 dolarů nazpátek. Pak jsem pokousala ruskýho celníka, když nám lezl do báglu.
V Sankt Peterburgu bylo snad milión počuraných patníků a pak nastoupili do ruských vagónů, kde byla spousta hodných lidí. Celý vagón tam byla jedna velká rodina. No a nakonec nás naložil obrovský náklaďák a zavezl nás hluboko do tajgy.
Tam si můj pán Honza dal na záda tři batohy (svůj, Petry a můj) a vyrazili jsme. Šli jsme kus lesem až jsme dorazili k prvnímu močálu. To vám byla veliká louka jen s trávou a mechem, kde stačilo, aby se pes rozběhl a hned stříkala voda na všechny strany. Honza, Petra a ostatní kamarádi se tam bořili až po kolena někdy po pás, hrozně se při tom kymáceli a občas sebou plácli do louže, což byla děsná psina.
Tak jsme šli a šli tím lesem a přes močály a už se začalo stmívat. Ale než se úplně setmělo tak se zase začalo rozednívat. V tom Rusku fakt vůbec nebyla noc.
Všichni kamarádi už byli dávno u jezera, ale můj pán Honza se pořád hrozně loudal s batohama po lese a děsně při tom funěl až jeden zahodil, že si ho vyzvedne až ráno. Pak jsem mu musela vyčmuchat cestu za ostatními. Ještě že měl s sebou psa.
Druhý den jsme došli pro batoh a pak jsme jeli přes jezero jménem Kalgačinskoje a pak proti proudu jedné líné říčky, kde byla spousta vodních ptáků a taky jeden sobol, který se mě hrozně lekl.
Pak jsme šli zase pěšky až k jezeru Ňuchčozero a pak jeli krásný týden po nádherné říčce. Honzovi konečně došly ty nechutné psí granule a začalo se mu a ostatním kamarádům dařit s udicí a tak jsem baštila každý den čerstvého okouna nebo štiku. Jela jsem na přídi jako v americkým filmu a bylo mi blaze.
Řeknu vám, to bylo to nejlepší dobrodrúžo mého života.
zapsala vlastní packou Rafika