Z expedičního deníku - Tatshenshini

Alsek Lake

Konečně jsme byli u toho vysněného jezera. Co jsem se sem natěšil ! Chvíli jsme obcházeli po břehu a hledali kudy dostat lodě z bočního kanálu na jezero. Pak nám došlo, že se nedá dělat nic jinýho, než je vzít pěkně do rukou a přenýst je na jezero. To ráno si dodnes celé pamatuju. Bylo pošmourno, kousek nad zemí se válely chuchvalce mlhy.
Vyrazili jsme na jezero jen dva rafty. Už vykličkovat mezi malými krami bylo obtížné. Zkusmo jsem do několika najel plnou rychlostí. Můj raft, dobrých osmdesát kilogramů + dalších osmdesát kilo mé váhy se od kry velikosti kuchyňského stolu odrazil jako gumový míček. Snažil jsem se představit si rozměry a váhu ledových ker všude kolem nás.

Odveslovali jsme na jezero. Já, jako filmová hvězda jsem jel sám, ostatní se tísnili na druhém raftu. Jezero vypadalo poměrně nevelké. Podle doby, jakou nám zabral pžejezd k ledovcům na druhou stranu však mělo nejméně pět kilometrů v průměru. Namířili jsme si to nejkratší cestou přes jezero, ale brzy se naše cesta stočila. Jakási síla nás všechny táhla k jednomu místu ledové stěny, které zářilo nádhernou, elektrickou modří. Jako nepozemský, modravý drahokam nesmírné ceny nás přitahovalo toto modravé okno v šedobílé a zářivě bílé ledové spoustě kolem nás. Byli jsme necelých 500 metrů od stěny, když se najednou odnikud přihnali rackové. Nalétávali mi na hlavu a kvílivě křičeli. Bylo to divné. Kdyby bránili mladé, tak snad někde u břehu, na ledovci je mít nemohli. Nemohl jsem se ubránit vzpomínce na včerejší zážitek, kdy jsme málem vjeli do ledovcového žentouru na vtoku řeky do jezera. Také bylo všude kolem plno jejich křiku.
Najednou byli pryč. Kluci na druhém raftu přijeli blíž a jeli jsme zase dál za tou nádhernou modrou. Přijel jsem ke kře na nějakých 30 metrů. Vysoko, snad 30 metrů do výšky se nade mnou tyčila modravá nádhera. Led byl rozpraskán a v jeho záhybech se střídaly ty nejjemnější odstíny modré, jaké si lze jen představit. Tou nádherou jsme stáli tiše, jako očarováni. Dokonce i filmoví režiséři zapomněli na chvíli na řečnění. Pak se vzpamatovali a na druhém raftu začala rozepře o tom, kdo jak a co má dělat a hlavně co mám dělat já. Nakonec se usnesli, že budou natáčet průjezd pod ledovou stěnou. V duchu jsem si říkal, že se jim na to po prvním průjjezdu vyprdnu a pojedu si na tu ledovou krásu sáhnout. Úplně jsem cítil, že to musím udělat. Projel jsem tedy před kamerou a otočil raft k ledové stěně. V tu chvíli se ze stěny vylomil malý kousek ledu, velký asi jako železniční vagon a čváchnul do vody. Vyvalila se vlna, tak na výšku foxteriéra hnala se k nám. Instinktivně jsem proti ní natočil špičku raftu, aby mě to nepocákalo.
Asi dvě vteřiny poté se po celé stěně rozběhlo jakési praskání, jako když se šlápne na střep. Praskání přešlo v obrovský hukot a najednou se celá stěna v šíři asi šedesáti metrů pohnula směrem ke mě. Byl jsem od ní stále nějakých 20 metrů. Uvědomil jsem si, že s největší pravděpodobností ten blok ledu padne okrajem na mne.
Žádný život se mi nepromítal, jen jsem si uvědomil, jaká je to škoda, že to muselo padnout zrovna teď. Zažíval jsem údiv človíčka, na kterého když jde po ulici začne padat dům. Pak jsem zahlédl, že horní část stěny se ke mně nepřibližuje, ale že padá kolmo dolů. Pak s obrovským rachotem, nějakých pět metrů přede mne kra dopadla na hladinu.
S obrovským rachotem, který mne ohlušoval mne do tváře udeřila tlaková vlna. Celý blok jako by mi vybuchl před očima. Do okolí se rozstříkly bílé mžitky. Jedna z těch mžitek mi proletěla kolem hlavy tak blízko, že jsem cítil, jak mi proud vzduchu, který s sebou strhla pohladil vlasy. Byla to střepina ledu, tak půl metru v průměru.

Pak mě od hlavy k patě zlila vystříklá voda a já se konečně probudil. Nohy se pevně zapřely a ruce zabraly vesly aby otočily raft špicí proti mohutné vlně, která přede mnou rostla. Vyrostla do výšky deseti metrů a rozjela se obrvskou rychlostí. Raft klouzal pozpátku před její čepicí a já jsem se hrozně bál, abych při tom rychlém couvání do něčeho nenarazil. Pak jsme se s raftem přehoupli konečně přes její vrchol a i přes dvě další. Uvědomil jsem si, že je po všem. První myšlenka byla rychle vytáhnout kluky, věděl jsem že kvůli záběru zajeli za jednu z menších ker. Bylo mi jasné, že ta první vlna jim musela tu kru hodit na palubu. Pak jsem je uviděl. Raft byl chválabohu nepřevrácený, všichni na něm byli pobledlí a koukali na mě. Zamával jsem a začal veslovat směrem k nim. Všem se ulevilo. Rozjel se za námi i Červajs, který byl najednou hrozně daleko. Asi ho tam odnesla ta první vlna.
Kluci na druhém raftu se smáli povykovali jako pominutí. "Je to tam !", ječel Černoch a mával rukama jako větrný mlýn: "My jsme mysleli, že je po nás a ten blázen Jirka se na to koukal přes kameru ! Chachá !"

Přijel i Červajs: "Jak jsem viděl tu vlnu, mazal jsem na kajaku pryč, co to šlo !"

Z hlubin vody se postupně nořily modravé kusy ledu a jeden na druhém se před námi rozvíjely jakoby vykvétaly. Každý kousek měl pár tun. "Kluci už pojeďte," zaprosil jsem. Měl jsem z tohoto ledu pořádný respekt. "Ještě ne, teď už se nic nemůže stát," mumlal Jirka a točil a stošest a komandoval Standu, ať mu najede ještě blíž.
"Teda ještě žes přijel," řekl mi Standa. "Vůbec tě v té vodní tříšti nebylo vidět. Nevěděli jsme co se s tebou děje."

Černoch pak chtěl, abych ještě kvůli filmu projel kolem jiné části stěny. Řekl jsem mu, že by to teď na mě nevymohl ani Špílberk.