Úvodní strana          
projev maharadži 
expedice a cesty  
kontakty 
knihy a video        
pár obrázků z cest  
deníky, informace 

Jako staří Voyageurs - reportáž z expedice Severozápadními teritorii na řekách Mountain a Mackenzie - akce Denali Expedition teamu (srpen 2005):

Už jsem mnohokrát slyšel odvolání na staré voyageurs, pojedeme jako staří voyageurs ale málokdo se dostane v realizaci této myšlenky dále než k jízdě po řece.
A tak malinký hlodavý červíček hlodal a hlodal v našich hlavách až jsme si jednou namalovali čáru napříč silniční mapou mezi průsmykem MacMillan Pass a začátkem řeky Mountain. Na mapě to bylo necelých 15 centimetrů, staří dobrodruzi by to určitě dokázali.

Postupem času, jak se náš odjezd blížil a informací přibývalo, náš cíl se jevil stále více vzdálený. Ono nebude asi snadné překonat s plnou expediční zátěží na 4-5 týdnů vzdálenost cca 200 km terénem, kde nevedou žádné cesty ani pěšiny a příroda si roste jak se jí zlíbí.......
A tak jsme se jednoho dne dohrkali naším kanadským expedičním vozidlem tam, kde končí lesní cesta v Mac Millan Passu, naložili si každý na záda svých 40 - 50 kilo a přebrodili první říčku. Byli jsme v rozlehlých Mackenzie Mountains, které se táhnou od hranice Yukon Territory na východ až k údolí řeky Mackenzie. Po pravdě řečeno, odhodlání bylo to tam už v prvním kempu. Otlačená ramena a bolavá záda napovídali, že pokud máme za sebou opravdu teprve 8 km, do konce do zimy nedojdeme.
Ale za pár dní bylo všechno jiné. Záda si zvykla, dostali jsme se k první říčce Caribou Cry, kam lidská noha už pěkně dlouho nevkročila, divoká zvěř si nás na našich nafukovacích kanoích YUKON s údivem prohlížela a my se cítili jako v zapomenutém ráji. Caribou Cry byla překrásná říčka s čistou vodou, hezkými peřejemi i skalnatými kaňony. S divokou vodou a skalnatými prahy, které by zničily pevnou loď, potopily Pálavu a kam by se raft nevešel. V duchu jsme si gratulovali za výběr Yukonů, neboť na podobné výpravy jsou ideální možností. Řeka nás nesla celých 85 km napříč divukrásnou přírodou Mackenzie Mountains.

Pak jsme si dali zase rance na záda, vyfoukli naše kánoe, abychom je pro změnu nesli zase chvíli my a přešli po stezkách divoké zvěře průsmykem do údolí řeky Twitya. Tam nás čekala cesta proti proudu řek Twitya, Middlecof a Horse Creek, nějakých 25 kiláčků. Vzpomněli jsme si na koníčkování starých voyageurs a pěkně si užili tento způsob cestování údolími řek. Proti nesení kanoí a ruksaků na zádech to byla nedělní procházka !
No a pak už zbývalo jen přeběhnout poslední horský průsmyk, přejet překrásné horské jezero jménem Willowhandle, prostrkat kanoe po potůčku Push-me-pull-you, sjet nádhernými kaňony říčky Black Feather a bylo to.

10 dní jsme si takto hráli na voyageurs a z původní nejistoty a obav byla nyní hrdost a radost z překrásného putování divokou přírodou Severozápadních Teritorií.
Byli nyní jsme na vyhlášené řece Mountain, před námi 300 km pěkné vody WW 3, většinou kaňony a hlubokými údolími rozeklaných hor Mackenzie Mountains. Kamarád Shaun, který ji sjel rok před námi mi psal o řece srovnatelné svým okolím s Grand Canyonem řeky Colorado. Nelhal. Neustále se měnící scenérie okolních hor, 7 sevřených kaňonů, panenská příroda kolem a řeka, která neustále pádí z hor ve velmi svižném tempu, dělá z plavby po řece Mountain nezapomenutelný zážitek. K tomu jsme si přidali pěkné počasí a šest kamarádů, kteří si rozumí a táhnou společně za jeden provaz. Nádhera.

Na čtyři týdny jsme si sebou nesli celkem 40 kilo potravin, akorát na pokrytí nezbytné dávky na každý den. Pokud jsme si chtěli břicha naplnit aspoň trochu víc, museli jsme se poohlédnout po okolí. A příroda k nám nebyla skoupá. Prvních pár dnů jsme měli okolo spoustu hřibů, pak se začalo dařit picnout sem tam nějakého tetřívka (na větší zvěř jsme neměli flintu, o povolení ani nemluvě) a když už tetřevi skončili a houby se nám schovávaly, začaly konečně pořádně brát ryby.

Po čtyřech týdnech v Mackenzie Mountains, kdy nám společnost kromě naší party dělala jen severská příroda jsme dorazili k severskému veletoku, k proslulé řece Mackenzie. Se svou šířkou, průměrně 2-3 km vypadala jako kalné, pohybující se jezero. Po ní to bylo k nejbližší civilizaci, do osady Fort Good Hope, necelých 90 km. Překvapivě se řeka zase tak rychle nehýbala a tak bylo třeba se řádně opřít do pádel, zejména když začalo foukat proti nám. Na druhý den se ale na obzoru objevily střechy kdysi výhradně obchodní stanice a přilehlého indiánského tábora, dnes zajímavého konglomerátu mezi moderním životem a indiánským způsobem života.
Osada nás vtáhla do svého středu, tím spíš že na objednaný lodní motor, pro naši další plavbu po Mackenzie na sever, se někde zaseknul a nechal nás čekat tři dny ve Fort Good Hope. Krmili jsme se jako posvícenské husy a vyměňovali si s místňáky postřehy ze života. Poté jsme naše kánoe sestavili do vodu, připřáhli za ně celých pět koní v podobě krabice s lodním šroubem a vydali se dál na sever po Vlídném Obru (tak říkají indiáni řece Mackenzie).
Když nepádlujete, nebo se jinak nepohybujete, může být u řeky zima. Uprostřed Mackenzie zvlášť. Ztuhlí jak preclíci jsme po třech dnech plavby konečně spatřili Red Arctic River, přívoz a náš kanadský expediční speciál, jinak dodávku Dodge, jak se na nás na břehu těší.
Zbývalo se podívat ještě pár kiláků na sever do Inuviku, kde ústí Mackenzie širokou deltou do Severního Ledového oceánu. Taky podívat se za Kennedym do Dawsonu, na nějaké to pivko do Snake Pitu, narýžovat trochu zlata domů a pak pomalu zase "domů, do Prahy , do lékárny ....."

Pokud se chcete s námi podívat na severozápad Kanady, v lednu budeme mít hotové DVD z naší akce. Nebo pod stromeček kalendář. Další výpravu s podobnou náplní do severozápadní Kanady plánujeme na léto 2007.